#Selflove.

Kontroverzní nepřehlédnutelné téma, obdržujíc kvanty názorů, co toto slovo vlastně znamená. Jestli je, nebo není korektní, jak člověk smí nebo nesmí vypadat a kdo se k němu má právo vyjadřovat.

Jsem smutná, znechucená a zklamaná z toho, že se z něčeho tak progresivního, se stalo sprosté slovo.

Popsat pojem, jako je sebeláska, podle mě totiž nejde. Je to něco, co je uvnitř nás. Něco, co definuje náš vztah k sobě samému. Ne naše tělo, náš obličej, náš makeup, naše oblečení nebo naše fotky na instagramu.

•

Sebeláska pro mě znamená, přijmout sebe jako osobu, znát své slabosti i přednosti a pracovat na sobě.

Přijmout, že jsem nemotorná a každý den něco vyleju, zamažu, nebo rozbiju. Nehroutit se z toho.

Přijmout, že jsem citlivá. Neskrývat své emoce, mluvit o nich.

Přijmout, že jsem snílek. Snažit se nezahazovat možnosti a cíle jen, protože něco nevyšlo podle mých představ.

Přijmout, že jsem stydlivá. Mluvit s lidmi, nekoukat do země, nebát se říct svůj názor.

Přijmout, že jsem lenoch. Nezapomínat se rozvíjet, číst, cestovat, poslouchat novou hudbu.

Přijmout, že mě jednoduše zajímá jak vypadám a vždy nejspíš zajímat bude. Dát si kus dortu, nevyčítat si ho. Hýbat se, starat se o sebe, mít se ráda.

Přijmout, že mám špatné dny. Nevdzávat se.

•

Když jsem minulý rok vydala značku pod názvem Selflove, nevěděla jsem, že spustím lavinu názorů na to, co vlastně #Selflove představuje a kolik nenávistných zpráv kvůli tomu schytám. Četla jsem vše. Komentáře, tweety, články, názory. Probíhal mi mráz po zádech, zvedal se mi žaludek a chtělo se mi brečet. Nebo spíš – brečela jsem. Hodněkrát, tajně, sama, s někým, do polštáře, do ramenou.

Dát ven něco, čemu jsem stoprocentně věřila a obdržet tak negativní zpětnou vazbu, bylo zdrcující. Ničilo mě to. Ničilo to mojí vlastní sebelásku. Byla jsem nešťastná. Selhala jsem. Chtěla jsem vše smazat a zmizet.

•

Jak jsem si vůbec dovolila mluvit o sebelásce, když jsem se malovala, chodila cvičit, měla nastavené vlasy a upravovala si fotky? 

Jak si vůbec dovoluju mluvit o sebelásce, když jsem podle společnosti ”hezká” a ”hubená”?

Jak si vůbec dovoluju mluvit o sebelásce, když jsem bývala ”ta” Teri ? 

Začala jsem pochybovat naprosto o všem. O každém svém kroku, bývalém i následujícím. O každém svém slovu, psaném i rčeném. O každé své myšlence, tajné i veřejné. O svých nápadech, zájmech, citech, cílích, snech.

Vytvořila jsem si smyčku zpochybňující sebe samotnou. Marně se snažila hlásat poselství milování sebe samotného, aniž bych už pořádně věděla, co tím myslím.

Myslím tím přijmout své tělo? Tak proč závidím modelkám to jejich a nemám kvůli tomu ráda to svoje?

Myslím tím přijmout svůj vzhled? Tak proč s ním jsem spokojená jen občas?

Myslím tím přijmout kým jsem? Tak proč to zpochybňuji?

Přišlo mi, jako kdybych nebyla dost dobrá pro okolní svět, když nesplňuji jeho ”normy sebelásky”. Mám přibrat? Přestat se malovat? Oblékat se jinak? Dělat věci jinak? Stát se někým jiným?

A celou tu dobu zapomínala na jednu důležitou věc – přijmout sebe a dělat to, co udělá šťastnou mě. Své myšlenky, své obavy, své nedokonalosti, své přednosti, své sny, své cíle, své rysy. Posouvat se, nestát na jednom místě a nezdržovat se zbytečným omýláním, co jedno banální slovo znamená.  

•

Lhala bych, kdybych říkala, že se každé ráno probudím se skvělou náladou a stoprocentně spokojená, ale o tom už ten život přece je, nebo ne? Nikdy nevíme, co přijde dál, ovlivnit můžeme pouze jeho část, ale celý ho předpovědět jednoznačně nejde.

Je v pořádku občas vstát levou nohou, být z něčeho smutný, naštvaný, nebo se zrovna necítit ve své kůži.

Bojovat sám se sebou a okolím o tom, jací byste měli být, jak byste se měli mít rádi a co by vás mělo dělat šťastnými, je přeci uplně bizarní. Sebeláska je totiž o tom, dělat věci pro sebe. A ať už je to čtení, tancování, malování se nebo cvičení, nikdo vám nemá právo říkat, zda je to správně, nebo ne, protože vás nikdo nikdy nebude znát tak dobře, jako vy samy.