Hory miluji už od malička a vždy jsem snila o pokoření těch nejvyšších a nejslavnějších vrcholů. V květnu jsem si splnila svůj velký sen a viděla na vlastní oči Mount Everest. Vím, že na zdolání Everestu musím ještě dlouho trénovat a hlavně získat dostatek zkušenosti. Už delší dobu jsem si ale pohrávala s myšlenkou zdolání Mont Blancu.

Má to cenu?

Všude jsem četla, jak je výstup nebezpečný a že bez pořádné přípravy a tréninku se nemá vůbec cenu o výstup pokoušet. Úplně jsem tedy tento nápad vypustila z hlavy.

 

Osud?

Jednoho dne mi zavolal můj nejlepší kamarád ze školky, kterého jsem 14 let neviděla a zeptal se mě, jestli něco nepodnikneme. Byla jsem dost zaskočená a v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než navrhnout Mont Blanc. Vůbec jsem to nemyslela vážně a nepředpokládala jsem, že by s tím mohl souhlasit.

Za deset minut mi volal znova, že výzvu přijímá a že zítra v pět odpoledne odjíždíme. A tak jsem doma posbírala horolezeckou výbavu, připojistila se na extrémní sporty a nemohla se dočkat rána.

Když jsem se ráno probudila nemohla jsem pořád uvěřit tomu, že si pojedu splnit svůj další velký sen. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to zvládneme a vrátíme se v pořádku domů, ale byla jsem připravena si sáhnout na dno a vydat ze sebe maximum.

 

V tomto článku bych vám prostřednictvím mých deníkových zápisků chtěla přiblížit, jak ten náš výstup probíhal.

 

Pondělí 16.7.

Po probdělé noci v autě jsme se ráno zastavili ve švýcarském Montreux, kde jsme se vykoupali v jezeře. Byla to naše první a poslední “sprcha“ za celý trek.

Před polednem jsme konečně dorazili do Chamonix, kde jsme dokoupili zásoby jídla, přeskládali batohy a vyrazili zubačkou do stanice Gare du Nid d’Aigle, která se nachází 2380 metrů nad mořem. Pro výstup jsme zvolili cestu tzv. ”normálku”, vedoucí přes horské chaty Tête Rousse a Refuge du Goûter.

Ten den nás čekalo tříhodinové stoupání do základního tábora, který leží u horské chaty Tête Rousse (3 167 m). Terén nebyl vůbec náročný, ale s dvaceti kily na zádech a po noci bez spánku se nám šlo docela ztěžka. Po třech hodinách jsme dorazili na horskou chatu, kde jsme si za odměnu objednali obrovskou porci těstovin carbonara, protože jsme byli moc unavení a vařit se nám nechtělo. Po teplé a vynikající večeři jsme se vrátili na mráz a začali hledat nejlepší místo, kde bychom postavili náš stan. Nějakým nedopatřením jsme si s sebou vzali stan pro dvě osoby a my jsme byli tři. Tři dospělé osoby a tři velké dvacetikilové batohy. Chvilku nám trvalo, než jsme se do stanu poskládali. Nakonec ale noc proběhla relativně v klidu a my se i docela dobře vyspali.

Úterý 17.7.

Po pozdní snídani nebo spíše brzkém obědě jsme se navázali na lano a vyšli. Podle průvodce měla cesta na Refuge du Goûter (3 817 m) trvat čtyři hodiny. Nám výstup trval osm hodin a hned vám vysvětlím proč.

Trasy ve Francii jsou značené červeným puntíkem nebo čárkou, které jsou skoro nerozeznatelné od červených lišejníků. A my jsme zaměnili lišejník za červený puntík a sešli z trasy.

Slepě nás následovala i trojice Britů. Když se nám při stoupání začaly sypat kameny pod nohama a cesta se velmi rychle zužovala, tak jsme začali tušit, že něco není v pořádku. Poprvé v životě jsem se bála o svůj život. A taky to bylo poprvé za celý trek, kdy jsme všichni tři mlčeli a přestali vtipkovat. V devět večer jsme úplně vyřízení došli na chatu. Každý zaplatil 85 euro za místo v noclehárně a my si konečně dopřáli zasloužený odpočinek (v teple !!!).

 

Středa 18.7.

Za celou dobu se mi podařilo usnout jen na 40 minut a kluci na tom byli úplně stejně. Budík nám zazvonil v 1:50 a my se z posledních sil zvedli a oblékli se. Byla jsem hrozně unavená a začala ztrácet naději, že náš summit může být úspěšný. Dali jsme si proteinovou tyčinku a kofeinové tablety, navázali se na lano a kolem 3:15 vyrazili. Venku bylo patnáct stupňů pod nulou a na nás čekalo převýšení 1000 metrů. A sníh. Hodně sněhu.

Lidi s čelovkami na kopci před námi vypadali jako světlušky a my si užívali každou minutu. Později s přibývající nadmořskou výškou se snižovala teplota. A to docela dost. Přestala jsem cítit prsty a zamrzla mi i voda. Chtělo se mi brečet, ale to bych jen zbytečně ztrácela zbývající síly.

Několikrát jsem ztratila motivaci a chtěla se vrátit, ale díky klukům jsem krize vždy překonala. Bez nich bych to asi nezvládla.

Po šesti hodinách jsme se dostali až na samý vrchol Mont Blancu. Byl to nepopsatelný pocit. Vůbec nám nedocházelo, co jsme právě dokázali. Zdrželi jsme se asi jen 15 minut. Rychle jsme vyfotili pár fotek a zbytek času jsme si užívali ten dechberoucí výhled. Při sestupu jsme si všímali, jak je výstup místy strmý a nebezpečný. Došli jsme zpět na Refuge du Gouter, tam jsme se vzpamatovali a pak začali sestupovat do základního tábora. Cesta dolů byla ještě náročnější než ta nahoru, ale byli jsme pořád v obrovské euforii, tak jsme to moc nevnímali. Po příchodu ke stanu jsme si uvařili poslední instatní těstoviny a připili si na úspěšný summit.

Byla jasná noc, tak jsme vytáhli spacáky ze stanu a pozorovali hvězdy. Pod hvězdami jsme později i usnuli.

 

Čtvrtek 19.7.

Ráno se nám vůbec nechtělo vstávat. Ze spacáků jsme se vyhrabali až kolem půl jedenácté. Nasnídali jsme se a prohodili pár slov s ruskou expedicí, která stanovala hned vedle nás. Nikdy nezapomenu na ten jejich překvapený výraz, když jsme jim řekli, že jsme vylezli až na vrchol. Zabalili jsme a vydali se na dvouhodinový sestup. Strašně nás bolely nohy, ale vidina pizzy a studené coca coly pod zubačkou nás hnala vpřed. Než jsme se nadáli, seděli jsme v restauraci v Chamonix a vychutnávali si zase opravdové jídlo. Byla jsem tak zničená, že ihned po nástupu do auta jsem usnula a prospala celou cestu.

 

P.S. : I ty nejbláznivější a nereálné sny se vám mohou splnit, když tomu budete věřit. A pokud do hor moc nejezdíte, tak začněte, protože „Mountains are where heaven meets earth.”